16.12.2010
Je financování sociálních služeb v souladu se soutěžním právem EU?
První z řady otázek, kterou je nutné v rámci individuálního projektu MPSV „Podpora procesů v sociálních službách“ vyřešit, je otázka souladnosti současného způsobu financování sociálních služeb a práva EU. Svaz by měl být připraven na případ, že se ukáže, že národní systém se soutěžním právem EU konformní není
První z řady otázek, kterou je nutné v rámci individuálního projektu MPSV „Podpora procesů v sociálních službách“ vyřešit, je otázka souladnosti současného způsobu financování sociálních služeb a práva EU. Svaz by měl být připraven na případ, že se ukáže, že národní systém se soutěžním právem EU konformní není. Pracovně jsme v této otázce dospěli k určitým závěrům, které se v tomto článku stručnou a zjednodušující formou pokusíme popsat. Samozřejmě, že v rámci projektu je možné dojít k výsledkům odlišným.
Soutěžní právo EU
Soutěžní právo EU se vztahuje na takové služby, které by mohly být poskytovány v rámci volného trhu, tedy na ekonomické činnosti. Některé činnosti v sociálních službách jsou beze sporu ekonomickou činností, a tudíž se na ně soutěžní právo vztahuje. Pro sociální služby jsou klíčové dvě oblasti soutěžního práva - veřejná podpora a veřejné zadávání. Veřejná podpora i veřejné zadávání jsou velmi provázené, ač nejsou totožné. Dle našeho názoru není český systém financování sociálních služeb v souladu se soutěžním právem EU ani v jedné z obou jeho částí.
Oblast veřejné podpory
Obecně vzato není veřejná podpora na vnitřním trhu EU vůbec dovolena, výjimky stanoví čl. 106 a 107 Smlouvy o fungování Evropské unie, dále SFEU. Přesto se však veřejná podpora v jednotlivých členských státech vyskytuje. Zakázaná je ta veřejná podpora, která ohrožuje (byť potencionálně) volnou soutěž v rámci EU. V průběhu tohoto desetiletí se Evropská komise zabývala otázkou, jaká veřejná podpora vlastně volnou soutěž neohrožuje? Je to především takové financování určitých služeb, které splňuje čtyři kritéria stanovená rozsudkem Altmark. Pokud jsou tato kritéria splněna, nejedná se vůbec o veřejnou podporu. Dejme tomu, že první tři kriteria náš systém splňuje, ale rozhodně nesplňuje kritérium čtvrté. Toto kritérium ukládá, aby služba byla vysoutěžena na základě veřejného zadávání na volném trhu. V České republice trh v sociálních službách neexistuje, nejsou tak splněna všechna čtyři altmarská kritéria, a proto jde v České republice o veřejnou podporu.
Je důležité rozhodnout, zda-li se jedná o veřejnou podporu dovolenou nebo nedovolenou. Dovolená podpora je kromě té z čl. 106 a 107 SFEU podpora, která splňuje požadavky tzv. Monti/Kroesova balíčku. Máme za to, že současný systém financování sociálních služeb neprojde ani tímto testem. Pokud se podpory vyplácené ze státního rozpočtu sčítají, je veřejná podpora podstatně vyšší než jsou dovolené limity; jde o více než šest miliard Kč, které stát každoročně vyplácí registrovaným poskytovatelům.
Oblast veřejného zadávání
Státní dotace do systému sociálních služeb jsou tedy zřejmě v nesouladu se soutěžním právem EU. Svaz nespatřuje důvod, proč by v sociálních službách neměly být jednotlivé zakázky zadávány na základě veřejného zadávání. S ohledem na obsah sociálních služeb by samozřejmě tato soutěž měla být posuzována rovněž podle jiných kritérií než je cena za službu, důraz musí být kladen na kvalitu a udržitelnost. Kvalitu sociálních služeb pomůže zajistit i tzv. sociální kritérium. Jde o nástroj, který obsahuje i současný zákon o veřejných zakázkách, jen bohužel o něm málokdo ví a ještě méně jej v praxi využívá. V evropských diskusích se hovoří rovněž o rámcové směrnici o kvalitě sociálních služeb, která by mohla napomoci, aby volný trh nepřinesl přílišné snížení kvality sociálních služeb.
Pro Svaz je představitelné, že se i sociální služby stanou oblastí, ve které funguje konkurence mezi jednotlivými poskytovateli. Města a obce však musí mít mezi poskytovateli sociálních služeb do jisté míry výsadnější postavení. Města a obce by měly být pověřeny zajišťováním určitých druhů sociálních služeb. Toto pověření je důležité z důvodu, že pouze zákonem stanovená povinnost zajišťovat některé druhy sociálních služeb městům a obcím umožní, aby tyto služby směly vykonávat samy, tedy prostřednictvím svých organizačních složek a nemusely tyto služby veřejně zadávat. Této možnosti říkáme „přímé zadávání“ a je zcela v souladu s evropským právem, pokud jsou současně splněny podmínky rozsudku Teckal. Přímo bez výběrového řízení lze zadat jen takové entitě, která je totožná s osobou zadávající. V našich podmínkách to jsou to bezesporu příspěvkové organizace obcí.
Co způsobí nesoulad se soutěžním právem EU ?
V našich podmínkách neexistuje v sociálních službách volný trh. Sociální služby nemohou rovněž být poskytovány přeshraničními poskytovateli, neboť nespadají pod režim směrnice o volném pohybu služeb. Příspěvkové organizace obcí tak nemusí splňovat zatím kritéria soutěžního práva EU. Ve chvíli, kdy však bude nalezena všeobecná shoda na tom, že náš systém financování sociálních služeb není v souladu s právem EU, budou moci využívat přímé zadávání dle našeho názoru (s ohledem na současné rozdělení kompetencí v zákoně o sociálních službách) jen stát a kraje. Obce nikoliv, neboť žádné konkrétní sociální služby dle stávající legislativy nemusí zajišťovat.
Svaz by měl začít vyvíjet enormní snahu o změnu zákona o sociálních službách, podle kterého města a obce nemají v současnosti žádné kompetence. Tato nedotaženost, která má svůj prapočátek v devadesátých létech minulého století, kdy na obce nepřešly plošně kompetence v sociální oblasti, může mít pro města a obce doslova fatální následky. Pokud územní samospráva nebude zákonem zmocněna k výkonu určitých přesně stanovených kompetencí, nebudou města a obce moci přímo zadávat sociální služby a budou tak nuceni soutěžit s ostatními poskytovateli. Samotné volné soutěže se neobáváme, ale tato skutečnost by na mnoha místech ČR mohla přinést např. zdražení sociálních služeb pro občany daného města. Města a obce by rovněž přišly o důležité poslání, které jim při výkonu sociálních služeb logicky v České republice náleží.