30.10.2013
Místní poplatek z ubytovací kapacity
Místní poplatek z ubytovací kapacity je formou zajištění příjmu obcí, který vyrovnává důsledky toho, že v obci celoročně nebo sezónně pobývá větší počet osob, které místních podmínek využívají a z veřejných služeb obcí zajišťovaných čerpají, avšak obec nezískává tomu odpovídající příjem do svého rozpočtu
Místní poplatek z ubytovací kapacity je formou zajištění příjmu obcí, který vyrovnává důsledky toho, že v obci celoročně nebo sezónně pobývá větší počet osob, které místních podmínek využívají a z veřejných služeb obcí zajišťovaných čerpají, avšak obec nezískává tomu odpovídající příjem do svého rozpočtu z podílu výnosu některých daní, který je obci přiznáván a přidělován podle počtu obyvatel hlášených k trvalému pobytu.
Od ledna 2010 nabyla účinnosti novela zákona o místních poplatcích, která umožňuje vybírat poplatek z ubytovací kapacity v obcích a městech bez ohledu na skutečnost, zda obec splňuje podmínku lázeňského místa nebo místa soustředěného turistického ruchu. Základním kriteriem pro možnost zpoplatnění ubytovací kapacity je skutečnost, že předmětný stavební objekt nebo jeho část splňuje podmínky vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 2 a má stanovený účel využití přechodný pobyt za úplatu.
Poplatek platí ubytovatel, kterým je fyzická nebo právnická osoba, která přechodné ubytování poskytla. Ubytovatel je povinen vést evidenční knihu obdobně jako u poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt s výjimkou údaje o účelu pobytu. Sazba poplatku z ubytovací kapacity činí až 6 Kč za každé využité lůžko a den. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit poplatek roční paušální částkou.
Poplatku z ubytovací kapacity nepodléhá zařízení sloužící pro přechodné ubytování studentů a žáků, zdravotnická nebo lázeňská, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení a zařízení sloužící sociálním a charitativním účelům. Ke splnění sociálního nebo charitativního účelu je nutné, aby ubytovací zařízení podléhala zvláštnímu režimu, tzn., aby na jeho chod by např. přispíval stát nebo jiný zřizovatel a ve kterém by byly poskytovány sociální služby vymezené v příslušných právních předpisech např. ústavy sociálních služeb, azylové domy.
V případě „sociálních ubytoven“ se nejedná o taková zařízení, jejichž vyčleňovaná ubytovací kapacita by sloužila sociálním nebo charitativním účelům. Pokud jsou v tomto ubytovacím zařízení poskytovány ubytovací služby za úplatu osobám sociálně slabším např. osoby pobírající dávky v hmotné nouzi nelze ani lůžka využitá pro ubytování těchto osob z platební povinnosti vyjmout. Na doplatek na bydlení podle § 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, má nárok vlastník nebo nájemce bytu resp. ubytovacího prostrou, který jej užívá. Skutečnost, že drtivá většina ubytovaných pobírá dávky na bydlení, neznamená, že je ubytování „dlouhodobě hrazeno státem“. Tento názor není jen názorem Svazu, nýbrž byl konzultován s příslušným odborem Ministerstva financí.
Pokud by provozovatelé ubytoven neodváděli poplatek z ubytovací kapacity je v tomto případě obec správcem daně v souladu s § 10 odst.2 zák.č. 280/2009 daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, i když nejde o daně, ale o poplatky. Obec jako správce daně je pak vybavena k provádění místního šetření širokými oprávněními, jejichž využití je ohraničeno nezbytností pro účely správy daně. Mezi zásadní oprávnění patří právo na přístup do všech míst podnikání daňového subjektu. Na druhou stranu je ovšem toto právo správce daně omezeno, a to tak, že je-li to možné, musí správce daně upřednostnit dobu přiměřenou předmětu místního šetření např. provozní hodiny. Dále pak může správce daně provádět místní šetření jak před zahájením daňového řízení, tak i v průběhu daňového řízení.
Již od roku 2010 mají obce k ruce poměrně účinný nástroj proti kvazipodnikatelům, kteří v často lidsky nevyhovujících podmínkách ubytovávají osoby nacházející se v sociálně tíživé situaci. Po dlouhou dobu však neexistoval jednoznačný výklad, zdali je vůbec možné, aby obce vybíraly místní poplatky rovněž za ubytovny. Celou věc totiž ztěžovalo, že se v běžné mluvě hovoří o tzv. „sociálních“ ubytovnách, což evokovalo zmíněný „sociální a charitativní účel“, u kterého je vybírání místních poplatků vyloučeno. Po konzultaci s Ministerstvem financí podporuje Svaz takový výklad ustanovení zákona o místních poplatcích, že by obce mohly vybírat místní poplatek za ubytování i v případech zmíněných „sociálních“ ubytoven, neboť se v těchto případech nejedná o sociální instituce v pravém slova smyslu. Ba co víc, doporučujeme, aby obce místní poplatky za ubytovny vymáhali, neboť tím napomohou k redukci zisků podnikavců žijících z doplatků na bydlení, které hradí stát. Utržené finanční prostředky pak mohou obce využít k řešení životní situace svých občanů nacházejících se v nepříznivé životní situaci při zohlednění místních podmínek, vlastního zavinění a snahy o zlepšení své situace postižených osob a jejich rodinných příslušníků.
Mgr. Miroslava Sobková
legislativně-právní odd. Kanceláře Svazu