Role měst a obcí v sociálních službách

 

Současná podoba poskytování sociálních služeb na území České republiky je stále ještě ovlivněna obdobím let 1948 až 1989. V předlistopadovém Československu řídil stát prostřednictvím jednotlivých úrovní národních výborů sociální politiku resp. sociální zabezpečení, a to od výplat sociálních dávek, zajištění chodu zařízení poskytujících ústavní sociální péči až po nejrozšířenější formu terénní sociální péče, tedy pečovatelskou službu. Národní výbory na nejnižších stupních (místní, městské) sice měly spravovat zařízení sociálních služeb (§ 25, odst. 2, písm. a) zákona č. 67/1967, o národních výborech), šlo však de facto o nenaplňovanou proklamaci. Zásadní roli hrály především okresní národní výbory.

 

Po roce 1989 nedocházelo k faktickému přesunu povinností v oblasti sociální péče ze státu na obecní samosprávu a až na řídké výjimky ani k převodu zřizovatelství, na rozdíl např. od povinností v oblasti předškolního a základního školství („změna“ zákona č. 67/1967, o národních výborech na zákon č. 367/1990, o obcích sice obsahuje potřebné ustanovení, k celorepublikové transparentní transformaci však nedošlo). Stávající zákon o obcích (§ 36 zákona č. 128/2000 Sb.) tak v současnosti jako součást samostatné působnosti obce vymezuje péči v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, praktické naplnění této kompetence je však plně v působnosti a zájmu jednotlivých obcí.

 

Především pro dále uváděné úvahy o financování sociálních služeb je nutné si uvědomit, že počátkem devadesátých let minulého století, v souvislosti s transformací kompetencí určitých oblastí veřejných služeb přenášených z místních a městských národních výborů na samosprávné obce, docházelo i k přesunům určitých finančních prostředků (tím není řečeno, že dostačujících). To se však nikdy nedotklo oblasti zřizovatelství a poskytování sociálních služeb právě proto, že k žádnému všeobecnému přesunu ani nedošlo. Nezdarem skončil i pokus „předat“ zařízení poskytující sociální služby z okresních úřadů na místně příslušné obce během funkčního období ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly (ministr v letech 1999-2002), a to v průběhu léta roku 2001. Nedomyšlená reforma veřejné správy v sociální oblasti z přelomu století nakonec musela kompetence rušených okresních úřadů přesunout na nově vzniklé kraje, a to i s penězi, byť např. většina zařízení sociálních služeb by svojí podstatou (velikostí, druhem poskytovaných služeb) měla být spíše zřizována obcemi (resp. městy a většími obcemi).

 

Na současnou podobu sociálních služeb ze strany obcí České republiky měly vedle reformy veřejné správy dále velký vliv opakované pokusy reformy sociálních služeb, které vyústily v novou legislativu zejména pak v zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle tohoto zákona získaly obce určité organizační a informační povinnosti, například každý člověk může požádat obec, ve které má trvalý nebo hlášený pobyt, o zprostředkování možnosti poskytnutí sociální služby anebo o zprostředkování kontaktu s poskytovatelem sociálních služeb (§ 90). Obce pak zajišťují dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území (§ 94). K tomu získaly i kompetenci, nikoliv povinnost, v oblasti plánování (obec může zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou poskytovány sociální služby (§ 94) a dále v oblasti financování (obec může poskytnout ze svého rozpočtu účelové dotace podle zvláštního zákona k financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním sociálních služeb poskytovatelům sociálních služeb, kteří jsou zapsáni v registru (§ 105). Snad největší změnou pro vybrané obce pak je, že obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají na starosti agendu příspěvku na péči (§ 7 a následující).

 

 

Rozdílná situace při poskytování či plánování sociálních služeb je u „plnohodnotných statutárních měst“, tedy těch, které plnily před rokem 1989 i role tehdejších okresních národních výborů, a to buď přímo, nebo prostřednictvím svých obvodů. Jde o Brno, Ostravu, Plzeň a především pak o hlavní město Prahu.

 

Výjimečnost postavení hlavního města Prahy spočívá v tom, že ke svým kompetencím obce dostala v r. 2002 i pravomoci kraje. Praha tím, že před r. 1989 naplňovala povinnosti národních výborů všech stupňů (od místních až po krajský), se nikdy nedostala do takové izolace od zajišťování sociálních služeb, jako zbytek republiky. Zásadní a opomíjená je i skutečnost, že Praha (Plzeň, Brno, Ostrava) měla objem finančních prostředků jako součet ryze obecních, ale zároveň i okresních. Tím, že zůstalo financování sociální problematiky jako součást celkového (neděleného) rozpočtu Prahy či městských částí, došlo ke kýženému kontinuálnímu propojení na vlastní obecní samosprávu, která tak bere problematiku za svou (na rozdíl od převáženého zbytku obcí České republiky). Zjednodušeně řečeno, na území Prahy došlo legislativně i finančně v oblasti sociální přesunem povinností národního výboru hlavního města Prahy na hlavní město Prahu jako obec a následně kraj k „bezbolestné“ transformaci, na rozdíl od zbytku republiky (Brno, Ostravu a Plzeň necháváme stranou).

 

Skutečnosti, že Praha má ve svých příjmech finance na zajišťování příslušných sociálních služeb, je možné využít k oprávněnému požadavku, aby i ostatní obce a města získala příslušné finance, pochopitelně za současného překlopení dnešních převážně krajských odpovědností. Praha se svými příjmy k využití pro sociální oblast je následováníhodným vzorem a neměla by být cílem zášti některých představitelů malých samospráv, kteří by Praze tyto příjmy nejraději odebrali.

 

a)      Zásadním krokem je dokončení transformace sociálních služeb podle vzoru neúmyslného a bezbolestného překlopení povinností z národních výborů na obce tak, jak to známe z Prahy (Brna, Ostravy, Plzně), a to především v oblasti finančního zajištění těch sociálních služeb, které patří z hlediska věcné logiky, či z hlediska subsidiarity, obci.

b)      Má-li být sociální problematice opět věnována obecními zastupitelstvy náležitá pozornost, například stejně taková, jako je věnována zajištění základního vzdělání, je důležité zvýšit úlohu samotné obecní samosprávy.

c)      Pro naplnění předchozích dvou tezí je nutné zařadit problematiku zajištění a poskytování sociálních služeb na příslušná politická fóra, která budou rozhodovat v přímé návaznosti:

Ø legislativních změnách,

Ø finančním zajištění požadovaných služeb, a to jak jasně danými pravidly pro poskytování příspěvků či dotací na zajištění úkolů v oblasti přenesené působnosti, tak úpravou daňových příjmů v rámci zákona o rozpočtovém určení daní.

 

Po uplynulých dvaceti letech je nejvyšší čas na to, aby města a obce obdržely odpovídající kompetence a souběžně s tím i potřebné finanční prostředky, které jim umožní dostát své role v oblasti poskytování sociálních služeb jako jednoho ze tří základních pilířů veřejné správy v České republice. Zcela jistě je k tomu možné využít právě probíhajících diskusí nad Národním plánem rozvoje sociálních služeb, připravovaným MPSV ČR či plánovanými změnami zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, které přijdou na pořad dne po ustavení nové vlády po nadcházejících volbách. Je zřejmé, že nepůjde o jednoduché procesy, zejména ve vztahu s hrozbami zvyšujícího se zadlužování veřejných financí. Přiměřený cíl by však neměl být nedosažitelný.