Stanovisko Rady Lustitia et Pax k soužití s minoritami

Chirurgickými řezy se podvýživa neléčí

Dobří lidé mívají většinou ve věcech pořádek a vědí, na čí stranu se postavit. Někdy to ale mají hodně těžké. Samozřejmě nechtějí být na straně toho, kdo hlásá rasovou nerovnost a ospravedlňuje předsudky vůči lidem s odlišným vzezřením, cítěním a chováním. Na straně druhé je ale přece pochopitelné, že nelze tolerovat soustavnou zahálku, neplacení nájemného či dokonce vybydlování kdysi docela běžných obydlí.

Je jistě ošklivé někoho nevzít do práce kvůli barvě pleti, ale co když se za tím člověkem – který sám o sobě nemusí být špatný - budou trousit jeho všelijací příbuzní a přátelé, kteří už vůbec spořádaní nejsou, a on jim nedokáže zabránit, aby neudělali něco, co nás poškodí. Určitě nevypadá dobře, když našinec nechce příslušníky určité národnosti za sousedy, ale to přece ještě není rasismus – to je jen rozumné vyhýbání se riziku, že takové sousedství pak zapřičiňuje spoustu nepříjemností a potíží.

Opravdu není lehké se zorientovat. Každodenní zkušenost přináší mnoho příkladů předsudečné a hluboké nesnášenlivosti k příslušníkům menšin a zároveň zase takových nešťastných jevů a událostí, jimiž se nesnášenlivost živí a ospravedlňuje. Poničená obydlí, děti cvičené ke kapsářským výpravám, jízda mercedesem pro sociální dávky, překroucení věcných pokynů nadřízených a obvinění z rasistické šikany, takové a mnohé další úkazy poskytují hlasatelům rázných řešení možnost tvrdit, že oni nejsou žádní rasisté, chtějí se přece vypořádat jen s nepřizpůsobivými. Dobří lidé by ale také měli být uvážliví a nenechat se strhnout ke zjednodušeným soudům o vrozené nepřizpůsobivosti. Kdo vyrostl v běžných spořádaných poměrech, určitě ví, jak se dá ve zvycích a poměrech rodiny odkrývat letité vrstvení zkušeností, ze kterých náš životní způsob povstal.

Staletý život romských skupin na okraji společnosti vyvrcholil ve dvacátém století nacistickou genocidou a pak desítkami let násilné, nechápavé a zoufale neúčinné asimilace. To prostě muselo vytvořit řadu obranných mechanismů, chytráckých postupů a také předsudečných postojů, s nimiž se ten či onen příslušník pospolitosti protloukal životem. Myslet jen na potřebu přítomné chvíle, vyzrát na nafoukaného gádža, radovat se z čerstvě ukořistěného úlovku – to jsou vlastně nánosy vzpomínek na zacházení, jakého se předkům těchto mužů a žen a dětí dříve dostávalo a jaké oni bezděky ještě nyní očekávají od většiny.

Takové nánosy se neodkládají snadno. A jejich odplavování by se dále znesnadňovalo nebo dokonce znemožňovalo, kdyby většinová společnost nadále zdůrazňovala "nepřizpůsobivost" většiny těchto rodin i dětí. Co jiného představují zvláštní školy a gheta než bludný kruh, v němž přežívání mezi podporou a kriminalitou poskytuje snazší životní perspektivu než vzdělávání a řádná obživa. Těžkosti tohoto druhu se vyhrocují zejména tam, kde se sbíhají cesty vytěsněných bez účinné pomoci okolí.

Nevyzýváme k miliardovým projektům, velkolepým technicko-organizačním opatřením nebo plošnému zvýhodňování. Dovoláváme se zdravého úsudku a porozumění pro skutečnost, že zátěž, která se po desítky generací hromadila, není úkolem pro jeden střednědobý horizont a jen pro specializované organizace a instituce. Neochota pokročit dál za okamžiková řešení místních kritických situací věci jen zhoršuje. Opravdu křesťanský přístup ze strany těch, kdo se ke křesťanství hlásí, a dobrá vůle těch, kdo nechtějí zůstat lhostejní, mohou dokázat daleko víc než nákladné projekty. Začít to může třeba jen tím, že nebudeme dávat přednost rozhodnutím, která jednu lokalitu ‚vyčistí‘, ale nesnáze budoucího soužití přesouvají jinam nebo je stupňují.

Zanedbanost překonávejme pomocí k jejímu zvládání – ne chirurgickými řezy. Ty sice mohou vyvolat obdiv publika, ale léčenému v takových situacích místo pomoci zasazují další ránu.

Praha 29. května 2007