Stanovisko Svazu k Tezím novely zákona o sociálních službách

 

Zákonem č. 367/1990 Sb., obecní zřízení, došlo mimo jiné ke zrušení místních národních výborů. Jejich kompetence vykonávaly ode dne účinnosti obecního zřízení obce v přenesené působnosti. Zákon rovněž zavedl (vedle obecních úřadů) „pověřené obecní úřady“, kterým vyhradil při výkonu přenesené působnosti rovněž další úkoly. Do kompetence většiny místních národních výborů však v období 1948-1990 nikdy nepatřila oblast sociální péče. V oblasti sociálních služeb tak nemohlo dojít k přechodu kompetencí na obce jako např. v oblasti školství. Z důvodu této skutečnosti nebyl od samého počátku řešen problém financování sociálních služeb (např. opět v porovnání s oblastí školství).

Stejným zákonem o obecním zřízení však byly v § 14 obcím do výkonu samostatné působnosti obcím svěřeny rovněž „úkoly v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví a kultury“. Tato povinnost byla de facto pouze proklamativní. A právě zde spatřujeme počátek určité „nedotaženosti“ celkového pojetí sociálních služeb v ČR. Obce ani jejich předchůdce (MNV) totiž neměly nikdy sociální služby ve své věcné působnosti, avšak změnou společenského klimatu se tato oblast dostala bez dalšího do samostatné působnosti. Je přirozené, že obcím nebyla navýšena příjmová stránka jejich rozpočtu. Kromě zmíněné proklamace, podřazující sociální služby do samostatné působnosti (převzaté rovněž do § 35 obecního zřízení v platném znění), není tato úloha obcí provázána s dalšími zákony a je tudíž „bezzubá“. Neexistuje legálně definovaná, tedy plošná, povinnost územní samosprávy ve vztahu k sociálním službám, jak někteří uvádějí.

Na poskytování či plánování sociálních služeb se tak podílejí zejména největší města (např. Praha, Brno, Ostrava a Plzeň). Tato skutečnost rovněž pramení v minulosti, neboť v těchto městech bylo (mnohdy „v jedné budově“) více stupňů státní správy, a tím i více působností, mezi jinými i v oblasti sociálních služeb. Pro největší města ČR tak není zajišťování sociálních služeb v samostatné působnosti novinkou.

Za uplynulých dvacet let právního vývoje ČR se tato počáteční nedotaženost nejen zachovává, nýbrž se na ní dále staví. Na úlohu české územní samosprávy se nahlíží (rovněž z důvodů přirozené generační výměny ve státní správě) perspektivou zkušeností té části západní Evropy, která za sebou nemá komunistické dědictví. Na výše uvedené specifika a nedotaženosti české transformace územní samosprávy z počátku devadesátých let se však bohužel zapomíná. Recentní návrh Ministerstva práce a sociálních věcí přichází s tím, aby stát stanovil zákonem „povinnost územních rozpočtů podílet se vlastními zdroji na financování sítě sociálních služeb“ či dokonce přesně určil, že „výši podílu územních rozpočtů stanovil nařízením vlády.“ Snad v jiné oblasti by byl tento plán ministerstva proveditelný, avšak v sociálních službách není s ohledem na minulost za současných podmínek (a za současného způsobu financování sociálních služeb) možný. Předmětný návrh nahlíží na územní samosprávu, jako by sociální služby vykonávala už léta a měla možnost a účinné nástroje financovat tuto oblast vlastními zdroji. To však není pravdou. V Čechách nelze vždy použít (byť funkční) zahraniční vzory, např. ze Skandinávie, aniž by bylo bráno v potaz například to, že územní samospráva nemá prakticky žádné instrumenty, jak zvýšit své příjmy nad limity stanovené zákonem o rozpočtovém určení daní.

Není možné, aby města a obce ČR dávaly v současnosti určitý stanovený díl svého rozpočtu, jak předkladatel navrhuje, neboť tento díl bude zajisté chybět v jiných důležitých oblastech rozvoje dané obce či města. Sociální služby je možné podřadit pod pojem „veřejné služby“. Základní standard veřejných služeb musí být garantován státem, který může (opět podobně jako ve školství) využít obce k výkonu této činnosti. Pokud se v budoucnu podaří nasměrovat státní politiku financování sociálních služeb tímto směrem, tak by města a obce mohly zahájit diskusi o posílení své odpovědnosti v oblasti sociálních služeb. O jejím znění se přirozeně musí vést odborné i právní diskuse. Předjímané zásahy státu obsažené v Tezích a Tématech jsou nesystémové. Dávají městům a obcím České republiky pouze povinnosti v oblasti sociálních služeb a nikterak neřeší způsob jejich financování.

Svaz podporuje diskusi o síti sociálních služeb. Proces plánování sítě sociálních služeb musí vycházet zezdola a musí respektovat místní podmínky a specifika. Svaz dlouhodobě podporuje plošné zavedení tzv. komunitního plánování. Pokud by povinnost plánovat však měly všechny obce vykonávat samostatně, mohla by být zvláště v malých obcích velmi obtížně realizována. V této souvislosti trvá Svaz na legislativním zakotvení možnosti měst a obcí uzavřít veřejnoprávní smlouvu pro oblast komunitního plánování, která by stanovenou povinnost všem obcím dle našeho názoru zjednodušila.

S otázkou komunitního plánování je nutně spojena otázka tzv. vícezdrojového financování sociálních služeb. Legislativní vyjádření povinnost obcí komunitně plánovat musí být spojeno se stanovením garancí rozsahu financování státu. Participace územní samosprávy na financování sociálních služeb může být rovněž vhodně provázáno se změnou zákona o rozpočtovém určení daní.

 

Zvýšená správní agenda, která souvisí s předkládanými změnami v systému přiznávání, výplaty a kontrolní činnosti v oblasti příspěvků na péči, má podle předkladatele probíhat prostřednictvím obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Připravované změny si však vyžádají navýšení příspěvku na výkon státní správy. Bez tohoto navýšení nebudou obecní úřady s to, navrhované změny (zejména v oblasti kontroly využití příspěvků na péči) realizovat.

Pro zvýšení efektivnosti využití příspěvku na péči hodlá předkladatel využít finanční participace osob povinných výživou. Tzv. „alimentační povinnost“ je v současnosti právním institutem rodinného práva. Svaz nepovažuje za vhodné řešení, aby se obecní úřady podílely na zjišťování příjmů klientů a jejich rodin. Zjišťováním příjmů a rozhodováním o alimentační povinnosti by se měla zabývat jiná instituce, např. soud jako doposud. Nad rámec návrhu Tezí podotýkáme, že alimentační povinnost je pojmem soukromého práva, města a obce by tudíž neměly fungovat jako náhradní zdroj příjmů v případě, kdy selžou přirozené rodinné vazby.

Svaz nepovažuje rovněž za vhodné, aby se obecní úřady obcí s rozšířenou působností podílely na kontrole neformální péče, a to nejen z důvodu zvýšené administrativní zátěže, ale zejména z důvodu možného střetu zájmů. Není vhodné, aby významný poskytovatel sociálních služeb (města a obce) kontroloval, jak jeho de facto konkurent (neformální pečovatel) vykonává své povinnosti, ač by se kontrola vykonávala v rámci přenesené působnosti.

Svaz souhlasí se zřízením institutu „Koordinátor komunitní péče“, vykonávaný v přenesené působnosti.

Svaz současně považuje za účelné, aby se v rámci prací na novele zákona otevřela rovněž diskuse o pojetí sociálních služeb v komunitárním právu, zejména jejich částečné podřazení do služeb obecného ekonomického zájmu, což v praxi znamená nutnost dodržovat pravidla vnitřního trhu i v této oblasti.

Svaz vítá rovněž diskusi o celospolečenských tématech jako je spoluúčast občanů na systému sociálních služeb v souvislosti se stárnutím populace. V této otázce podporujeme zejména dlouhodobé řešení založené na široké celospolečenské shodě.