Veřejná služba: jak redukovat náklady spojené s její realizací

Veřejnou službou se podle § 18a zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, rozumí „pomoc obci v záležitostech, které jsou v zájmu obce, zejména při zlepšování životního prostředí v obci, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoc v oblasti kulturního rozvoje a sociální péče.“ Jinými slovy, činnostem pro blaho obce v rámci veřejné služby se meze nekladou. Veřejná služba představuje pro obce rovněž možnost vyřešit některé aktuální problémy, například povinnost udržovat v zimě své chodníky.

Veřejná služba může být vykonávána pouze osobami, které pobírají dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc). Výhodnost předmětného institutu pro osoby v hmotné nouzi spočívá především v tom, že u těchto osob je výkon veřejné služby v rozsahu nejméně dvaceti hodin měsíčně považován za „snahu o zvýšení přijmu vlastní prací“ (§ 12 odst. 2 písm. c) ZPHN). Hodnocení snahy o zvýšení příjmu vlastní prací osob v hmotné nouzi má pak vliv na výši částky, ze které se vypočítá příspěvek na živobytí.

Pro osoby v hmotné nouzi, které pobírají příspěvek na živobytí déle než 6 měsíců patří výkon veřejné služby k dalším možnostem, jak zvýšit výši této částky. Pro osoby v hmotné nouzi, které pobírají příspěvek na živobytí po dobu kratší než 6 měsíců, působí institut veřejné služby rovněž motivačně: pokud odpracují minimálně 30 hodin veřejné služby měsíčně, rovná se částka živobytí částce existenčního minima zvýšené o polovinu rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Záleží jen na obci samotné, kolik hodin a v jakém časovém sledu nabídne v rámci veřejné služby osobám. Obec může např. v jednom kalendářním měsíci nabídnout osobám odpracování 20 (resp. 30 h) během jednoho týdne a v dalším týdnu vzít na veřejnou službu osoby jiné. Takto se může v jednom kalendářním měsíci na veřejné službě vystřídat více osob v hmotné nouzi.

Podle výkladu Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky má obec možnost zajišťovat veřejnou službu i prostřednictvím jiných subjektů, a to buď jejím delegováním na vlastní příspěvkové organizace či  na jiné organizace (např. soukromé, neziskové aj.). Obce se rovněž mohou domluvit na společném organizování veřejné služby, kdy ji jedna obec může zařizovat a organizovat pro občany více obcí. Podle MPSV není veřejná služba vázána na trvalý pobyt osoby v hmotné nouzi, proto je možné, aby obec organizující veřejnou službu přijala na tuto činnost i osobu, která je trvale hlášena v jiné obci.

V současné době existují tři Metodické pokyny k veřejné službě Ministerstva práce a sociálních věcí, které byly expedovány ve spolupráci s Ministerstvem vnitra na všechny obce. Metodické pokyny k veřejné službě včetně žádosti o dotaci na pojistné jsou také vyvěšeny na webových stránkách: www.mpsv.cz/tmp/hmotna_nouze. Metodické pokyny vznikají na základě otázek a podnětů od zástupců měst a obcí a lze v nich nalézt podrobné postupy výše uvedených doporučení.

 

Ačkoliv je dle znění zákona o pomoci v hmotné nouzi výkon veřejné služby vykonáván ve prospěch obcí de facto „zdarma“, mohou být s její realizací spojeny pro obce určité náklady (např. s obstaráváním pracovních pomůcek apod.), nicméně tyto náklady se dají velmi účinně redukovat.

K výše uvedeným nákladům spojeným s veřejnou službou patří rovněž personální zatížení obcí. K organizaci veřejné služby je nutné zajistit vhodného zaměstnance obce. Často tak dochází k vytvoření nového pracovního místa a tím ke zvýšení mzdových nákladů daného města či obce. Toto pracovní místo by však mohlo být vytvořeno v režimu institutu veřejně prospěšných prací podle zákona č.434/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a mzdové náklady by tak nemusely být hrazeny z rozpočtu obcí. Zákon o zaměstnanosti umožňuje, aby na základě dohody s úřadem práce byl městům a obcím poskytnut příspěvek na vytvoření pracovního místa, který pokrývá de facto většinu mzdových nákladů. V případě, kdy je nezbytné zapracování takto umístěného uchazeče o zaměstnání, může být obci poskytnut úřadem práce také příspěvek na zapracování.

Další možný náklad spojený s veřejnou službou představují rovněž ochranné pomůcky a výdaje na jejich pořízení. Zde však záleží na posouzení rizik vyplývajících z příslušné činnosti, která bude v rámci veřejné služby vykonávána. Pokud tato rizika objektivně existují, je nutné příslušné ochranné pomůcky osobám zajistit. Avšak ze zkušeností z praxe je známo, že tato rizika jsou ve větší míře nízká, a v prostředí, v němž oděv nebo obuv osob vykonávající veřejnou službu nepodléhá mimořádnému opotřebení nebo znečištění, nebo neplní ochrannou funkci, obec ochranné pomůcky nemusí poskytnout. V neposlední řadě může být s osobami i v rámci smlouvy dohodnuto použití vlastního pracovního oděvu. 

Dalším ulehčením finančních prostředků v rámci veřejné služby jsou náklady na pojistné, které je obec povinna uzavřít pro osobu vykonávající veřejnou službu. Na tyto náklady může Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytnout dotaci v plné výši. Doposavad se nestalo, že by dotace v plné výši nebyla žádajícím obcím poskytnuta.