16.05.2012

Čipování psů – bude povinné?

Trvalé označování psů, tzv. čipování, se pravidelně objevuje jako téma, o kterém by mělo být jednou provždy rozhodnuto zákonem. Útulky povinné čipování podporují s poukazem na snazší vyhledávání zaběhnutých čtyřnohých kamarádů, někteří ochránci zvířat jsou však proti. Tyto argumenty necháme stranou a zaměříme se na roli obcí při trvalém označování psů a na některé návrhy na zavedení povinného čipování psů, o nichž se občas útržkovitě mluví v médiích.

Trvalé označování psů – stávající fakultativní úprava

V současné době rozhoduje o povinnosti trvalého označování psů zastupitelstvo obce podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Na základě ustanovení § 13b odst. 2 tohoto zákona může obec v obecně závazné vyhlášce stanovit povinnost trvalého označování všech psů prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem, a také povinnost vést evidenci označených psů a jejich chovatelů. Nejde tedy o povinné označování, ale o možnost obce tuto povinnost stanovit. Obec však může i bez vyhlášky trvale označit toulavé a opuštěné psy v obci, kteří dosud označeni nejsou (tato možnost není vázána na vydání obecně závazné vyhlášky, lze tak učinit přímo ze zákona na ochranu zvířat). Podrobnosti označování psů a příslušnou odbornou způsobilost upravuje vyhláška Ministerstva zemědělství č. 610/2004 Sb., o označování a pasech psů, koček a fretek v zájmovém chovu.

Povinnost trvalého označování psů (ukládaná obecně závaznou vyhláškou obce) směřuje vůči chovatelům psů, jimiž jsou ve smyslu ust. § 3 písm. k) zákona fyzické nebo právnické osoby, které psy mj. chovají nebo drží. S ohledem na smysl a účel trvalého označování psů je vhodné, aby se povinnost trvalého označování týkala všech psů v obci (tj. všech psů chovaných, fakticky se zdržujících na území obce), a to bez ohledu na místo trvalého pobytu či sídla jejich chovatele. Povinnost trvalého označování nelze vztahovat pouze např. na psy „velkých plemen“, nebo naopak z povinnosti vyjímat např. psy „malých plemen“ apod.

Obec je oprávněna vyhláškou stanovit způsob trvalého označování psů – tzn. připustit oba způsoby označování psů (tetování nebo elektronický čip) nebo zvolit pouze jeden způsob. Upozorňujeme však, že pro účely cestování do zahraničí (a v souladu s předpisy EU o pohybu zvířat v zájmovém chovu) je po přechodné době, která vyprší ke konci září r. 2012, zvíře považováno za identifikovatelné pouze v případě, že bude označeno elektronickým systémem identifikace (elektronickým čipem), proto je tato varianta logičtějším krokem.

Z dikce ustanovení § 13b odst. 2 zákona na ochranu zvířat jednoznačně vyplývá, že povinnost nechat trvale označit psa má chovatel, což znamená, že trvalé označení psa zajistí chovatel na vlastní náklady; to však nevylučuje částečné hrazení nákladů obcí či poskytnutí slevy z místního poplatku ze psů pro čipované psy. Náklady trvalého označení toulavých a opuštěných zvířat hradí obec.

Podmínkou a základním předpokladem naplnění smyslu a cíle trvalého označování psů (tj. snadnější vyhledávání toulavých psů, jejich brzký návrat chovatelům, snadnější vyhledávání původních chovatelů opuštěných psů) je současné zavedení evidence označených psů a chovatelů trvale označených psů. V současné době neexistuje jednotná centrální (celorepubliková) evidence trvale označených psů a jejich chovatelů, je vedeno několik na sobě nezávislých „rejstříků“ trvale označených psů.

Návrhy povinného označování – současnost i historie

V posledních letech, kdy je čipování technicky stále méně náročné a tím i levnější, se objevují v různých zemích návrhy na povinné čipování. Příkladem je Velká Británie, která v roce 1991 přijala zákon o nebezpečných plemenech psů (Dangerous Dogs Act) a stanovila povinnost čipovat ty psy, kteří jsou jedním z taxativně vymezených plemen zákonem označených za nebezpečné. Přijetí zákona bylo reakcí na medializované případy napadení člověka těmito psy a zákonodárce tak poněkud nekoncepčně reagoval na nastalou situaci, za což je velmi často kritizován. V roce 2010 se objevil návrh zákona zavádějící povinné čipování všech psů, který však z politických důvodů nestihl projít legislativním procesem.

Podobně i v České republice snahy na zavedení povinného čipování psů zůstaly jen u návrhů. První poslanecký návrh samostatného zákona o chovu psů se objevil v roce 2000 a byl odůvodněn zejm. dosavadní deregulací chovu psů, roztříštěností úpravy (např. v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu proti týrání zvířat, zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a dalších většinou podzákonných normách vč. vyhlášek obcí upravujících výši poplatku ze psů). Návrh mimo jiné počítal se zavedením povinné evidence psů na úrovni místní i centrální a měl stanovit povinnost identifikačního trvalého označení. Náklady na zavedení centrální evidence byly vyčísleny cca 20 mil. Kč s tím, že má zvýšit příjmy veřejných rozpočtů o více než 30 mil. Kč za výběr poplatků a pokut za spáchané přestupky. Návrh nebyl po odmítavém stanovisku vlády přijat.

Ke konci roku 2011 a v lednu 2012 proběhly v médiích zprávy o připravovaném návrhu na stanovení povinného čipování psů. Jde o iniciativu poslankyně TOP 09 Renáty Witoszové. Cílem povinného čipování má být lepší ochrana zvířat, protože z čipu bude zřejmé, kdo je majitelem zvířete, a bylo by tak možné lépe dohledávat a trestat pachatele týrání zvířat. Další výhodou by bylo i snazší hledání zatoulaných zvířat, neboť u očipovaného psa lze snadno najít majitele. Musel by však být zaveden i jednotný registr, ve kterém by byli tito psi monitorováni.

Do dnešního dne však nebyl zpracován oficiální návrh v paragrafovaném znění. Objevilo se několik variant, kam povinné čipování zařadit – dle posledních zpráv má jít o zákon na ochranu zvířat proti týrání. Dříve existoval i návrh zařadit úpravu do nového občanského zákoníku v souvislosti s tím, že na zvíře se nebude z pohledu práva hledět jako na věc. Zařazení dílčí veřejnoprávní úpravy do základního kodexu soukromého práva je však potřeba odmítnout z důvodu nekoncepčnosti, zařazení do zákona na ochranu zvířat by proto bylo účelnější.

Čipování a vedení evidence s sebou logicky nese určité náklady. Náklady na samotné čipování hradí majitelé zvířat, přičemž za jedno zvíře zaplatí cca 500-700 Kč. Příkladem zpětné úhrady nákladů je Praha, která majitelům kompenzuje výdaje snížením místního poplatku ze psů o 350 Kč po dva roky od čipování – majitelé tedy nemají zvýšené výdaje. Náklady obcí (pokud se rozhodly pro úlevu z místního poplatku pro čipované psy) nepřevyšují příjem z místního poplatku a proto není z pohledu obcí mít obavy o zvýšené výdaje. Nová úprava by s sebou však nesla zvýšené náklady na pořízení čteček čipů a pořízení a vedení registru. Navrhovatelé ale tvrdí, že sjednocení registrů by ve výsledku mělo ušetřit náklady obcí, které by spočívaly i v ušetření části nákladů za provoz útulků. Toto tvrzní však není podloženo žádnými propočty a oficiální návrh by proto měl obsahovat podrobné vyčíslení nákladů.

Zpracoval: Matěj Dědina, oddělení legislativně právní