Příliš mnoho psů zajícova smrt nebo mnoho povyku pro nic?

Počátkem února 2010 se v Praze konalo Žofínské fórum, které se právě tématu korupce věnovalo. Na tomto fóru byl zveřejněn také žebříček společnosti Transparency International, podle kterého Česká republika skončila až na 52. místě. Je však potřeba si uvědomit, že mezinárodní srovnávání mají vždy omezenou vypovídající schopnost. Je proto zapotřebí pozorně sledovat, jaké ukazatele žebříčky hodnotí, jak byla data sesbírána apod. Mimochodem i pořadí Transparency International je sestaveno na základě tzv. Indexu vnímání korupce,  který je založen na subjektivním vjemu hodnotitelů, nikoliv na reálných datech. S tím je i ve světě problém.
 

U nás doma se politická reprezentace a představitelé státu často předhánějí v ostrých tvrzeních o bujení korupce, aniž by byli svá tvrzení schopni doložit. Příkladem může být vyjádření tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která bez jediného důkazu tvrdila, že těžiště korupce se nachází v komunální sféře. Hrubě tehdy kritizovala úroveň místní samosprávy a zvláště starosty a jejich morálku, což starosty velmi rozezlilo. Vždy se jedná pouze o selhání jedince, nikoliv o masový jev a nelze tímto způsobem zobecňovat a napadat i bezúhonné představitele měst a obcí. Boj proti korupci je osvědčeným tématem každého předvolebního období. Před volbami je obvyklé zveřejnění reálné či částečně vykonstruované „kauzy“ na politické protivníky za účelem jejich démonizace. Nejinak tomu je a bude v letošním roce.
 

Pozornost je však třeba soustředit jak na možné příčiny vzniku korupce, tak na diskusi nejvhodnějších řešení. Když jsou podle analýz nejméně zkorumpovanými zeměmi světa státy jako Nový Zéland, Dánsko, Singapur, Švédsko či Švýcarsko, měli bychom vědět, proč tomu tak je. Je třeba se ptát, jaká opatření tyto státy uplatňují, jak mají nastavenu dlouhodobou kontrolu a regulaci střetů zájmů, jak tam fungují veřejné instituce apod.
 

V praxi se ukazuje, že ne všechna opatření u nás doma fungují. Příkladem byla tzv. zelená protikorupční linka, kterou provozoval Svaz měst a obcí ČR a která nesplnila svůj účel. Již v roce 2005 podepsal Svaz dohodu s ministerstvem pro místní rozvoj o zřízení této protikorupční linky, která měla sloužit zastupitelům a úředníkům k nahlášení korupčního jednání jak ze strany samospráv, tak ze strany úředníků. Přes veškeré snahy však linka nebyla využívána, a tak v roce 2008 byla zrušena a Svaz nyní používá odkaz na centrální protikorupční linku 199.

 

Ukazuje se také, že ne všechny návrhy, byť dobře míněny, vedou ke splnění proklamovaného účelu. Příkladem může být „antikorupční“ novela zákona o obcích, která se projednávala v letech 2007 až 2008.
 

Jedním ze základních problémů a příčin vzniku korupce je podle mého názoru existující dotační systém. Systém nenárokových dotací, které jsou rozdělovány vládou, jednotlivými ministerstvy, ale také kraji nebo dokonce přímo Parlamentem ČR, vytváří prostor pro poskytování různých výhod těm, kdo v současnosti o poskytnutí dotací rozhodují. Rozdělování dotací je třeba zásadně snížit a dotace v co největší míře převést do vlastních příjmů obecních samospráv.
 

Je nutné soustředit se také na veřejné zakázky, neboť i ty jsou mnohdy netransparentní a nedostatečně chráněné před manipulacemi. Situace však není ani v tomto případě černobílá, jak ukázalo slyšení místních a regionálních orgánů, které se na téma veřejných zakázek konalo v minulých dnech v Evropském parlamentu v Bruselu. Ukazuje se totiž, že evropský právní rámec veřejných zakázek je velmi komplikovaný, členské státy mají problémy s transpozicí příslušných směrnic a obce jsou tak často oběti, protože se v přebujelé regulaci nevyznají. Podporu si proto zaslouží různé vzdělávací aktivity a také iniciativy na podporu efektivního státu (například iniciativa vzdělávací institucie E-INSTITUT, s. r. o., která rozbíhá program „Úřad bez korupce“ zaměřený na problematiku prevenci korupce ve veřejné správě).
 

V neposlední řadě je klíčové vyzdvihovat a medializovat také dobrou praxi těch obcí, které samy proti korupci bojují. Některé obce v České republice např. schvalují a zveřejňují vlastní dokumenty upravující způsob nakládání s veřejnými transfery. Transparentně informují veřejnost o probíhajících veřejných zakázkách nebo si stanovují přísná pravidla pro poskytování dotací. Příkladem jsou města Pardubice, České Budějovice či Český Krumlov.