Ručení obce za závazky třetích osob

Na začátek je nutné vysvětlit, co je myšleno pod pojmem ručení. Ručení je jedním z tzv. zajišťovacích institutů, které mají ochránit věřitele před nevůlí dlužníka splácet své dluhy, či nemožností dlužníka splácet dluhy po vypršení lhůty pro jejich zaplacení. Ručení je upraveno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších přepisů, a s určitou změnou také v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jeden z výrazných rozdílů se např. projevuje již při vzniku ručitelského vztahu - v občanském právu je pro vznik ručení nutný souhlas věřitele, v obchodně-závazkových vztazích nikoliv.

 

Ručení vzniká jednostranným písemným prohlášením ručitele vůči věřiteli, ve kterém na sebe ručitel jednoznačně bere povinnost uspokojit věřitelovu pohledávku, v případě, že ji dlužník nesplní v předem určeném termínu. Je důležité na tomto místě zdůraznit tzv. subsidiární(podpůrný) charakter zajišťovacích institutů – tyto vztahy nastupují až v okamžiku, když nelze hlavní závazek mezi dlužníkem a věřitelem uspokojit. Věřitel musí dlužníka předem písemně vyzvat k plnění závazku, a pokud dlužník neplní ani po této výzvě, tak až v tom případě nastupuje ručitelova povinnost uhradit zajištěný dluh.

 

Závazek ručitele se může vztahovat na plnění ve stejném rozsahu, v jakém je zavázán dlužník, je však možný i menší rozsah, tedy závazek ručitele nebude pokrývat celý závazek dlužníkův. Pokud má jeden dlužník pohledávek více, může ručitel převzít ručení pouze za jednu z nich, za všechny, nebo i jen za některé z nich. Zároveň také platí, že za jednu pohledávku může převzít ručitelský závazek i několik ručitelů najednou, a to buď každý ručitel za celý dluh, či jen každý z nich na jednotlivou část závazku.

 

Ručení je zásadně časově neomezené, s výjimkou případů, kdy jej ručitel omezí na určitou dobu uvedením tohoto omezení ve svém ručitelském prohlášení, či o tomto uzavře písemnou dohodu s věřitelem. Závazek ručitele zaniká primárně splněním dluhu dlužníkem, či v horším případě splněním samotným ručitelem. Nejpozději však ručitelský vztah zaniká společně se zánikem zajišťované pohledávky, např. uplynutím stanovené doby.

 

V případě, že obec jako ručitel splní svůj ručitelský závazek vůči věřiteli, de facto tak vstupuje do jeho pozice. Dle ustanovení § 550 občanského zákoníku „ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli“. Ručiteli (obci) tak vzniká tzv. regresní nárok a je oprávněna z tohoto titulu se domáhat uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi.

 

Možnost obcí ručit je upravena v ustanovení 38 odst. 3 zákona o obcích. Obec dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, nesmí ručit za závazky fyzických osob a právnických osob vyjma specifikovaných případů, které jsou definovány právě v ustanovení § 38 odst. 3 pod písmeny a) až f). Ostatní ručitelské závazky (i s nimi související jiné právní úkony, např. příslib poskytnutí ručitelství) obce přijaté v rozporu s těmito zákonnými pravidly jsou dle dikce ustanovení § 38 odst. 4 zákona o obcích od počátku neplatné.

 

Další podmínky ručitelského závazku pak vyplývají z již zmiňovaných právních předpisů – občanského a obchodního zákoníku. Použití jedné či druhé právní úpravy je odvislé od toho, zda se má ručitelstvím zajistit závazek, jehož účel spočívá v uspokojování veřejných zájmů a současně je v tomto vztahu věřitel podnikatelem, pak se použije úprava dle obchodní zákoníku. Pokud jde o běžné vystupování obce jako nepodnikajícího subjektu vůči nepodnikateli (např. příspěvkové organizaci zřízené obcí, jako je škola), pak se bude ručitelský závazek řídit ustanoveními občanského zákoníku, pokud se strany nedohodnou na obchodně-právním režimu.

 

Obec může převzít ručení v prvé řadě za závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky určeny pro investici uskutečněnou s finanční podporou ze státního rozpočtu, státních fondů nebo národního fondu. Tato formulace zahrnuje nejen případy výstavby např. nových obecních bytů, ale i mnoho dalších případů, kdy je určitý typ investice podporován státem, jako jsou třeba investice do průmyslových zón. Obdobným příkladem je i plynofikace obce, na níž obec částečně získává finanční podporu od státu, ale jelikož sama nemá potřebné finanční zdroje, tak ručí za závazky soukromého investora uskutečňujícího plynofikaci na území obce.

 

Obec může dále ručit v případě závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru, kdy jsou prostředky obce určeny pro investici do obcí vlastněných nemovitostí. Riziko je v tomto případě pro obec velké, jelikož v případě nesplácení úvěru a derealizace investiční akce dlužníkem obec splácí celý úvěr a ještě obec nezhodnotila své nemovitosti. Další výjimka může dopadat i na případy, kdy obec pronajme svou nemovitost s tím, že ji nájemce určitým způsobem zhodnotí a následně provozuje (koncesionářský vztah, např. sportovní stadion, vodovody a kanalizace). Nájemce si tak může vzít úvěr na investici do obecní nemovitosti a za tento úvěr pak obec může ručit. Opět je zde obdobné riziko jako u předchozího případu.

 

Další ze zákonných výjimek ze zákazu ručení obce je možnost obce ručit za závazky právnických osob, jejichž zřizovatelem je obec, kraj nebo stát. Na místě je třeba zdůraznit význam slov „je zřizovatelem“. Je nutno odlišovat organizace, které byly obcí zřízeny, především příspěvkové organizace obce, a ty, které byly obcí založeny – obchodní společnosti typu společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Na ty se tato výjimka nevztahuje, jelikož tyto společnosti by mohly přejít do vlastnictví (ovládání) třetích osob, což by vylučovalo možnost poskytnutí ručení obcí.

 

Obec může v neposlední řadě ručit také za závazky organizací, které založila nebo zřídila, a v nichž míra účasti jí samé nebo spolu s jinou obcí nebo obcemi, krajem nebo kraji, či státem přesahuje 50%. Posledními dvěma výjimkami ze zákazu ručení jsou závazky bytových družstev a honebních společenstev, za které obec ručit může.

 

Na závěr považuji za nutné zdůraznit, že na ručení neexistuje právní nárok. Žádná osoba se jej tedy nemůže domáhat soudní cestou. Z dikce ustanovení § 38 odst. 4 povinnost ručení ani žádným způsobem nevyplývá. Zákon v tomto ustanovení říká, že „ obec nesmí ručit za závazky fyzických osob a právnických osob vyjma“ možností daných jí dále v tomto ustanovení. Touto formulací ale zákon jednoznačně neříká, že v uvedených případech obec ručit musí. Vždy záleží plně na uvážení příslušných orgánů obce (konkrétně rada obce, pokud si tuto pravomoc nevyhradilo zastupitelstvo), komu bude obec za jeho závazky ručit, a komu ručit odmítne.