21.02.2011

Kdo ví, co chce, vyhraje, aneb nikdy nebojuj sám!

Skeptický přístup Čechů ke všemu cizímu a „diktovanému“ lze považovat za náš národní rys. Rezervovanost může být dobrá věc – alespoň se nám často nestává, že bychom nekriticky přijímali názory jiných. Uzavřenost do sebe sama nás ale může stát nemalou daň. Čekání na to, s čím přijdou jiní, může vést k tomu, že se nám v zahraničních vztazích ne vždy bude dařit prosadit pro nás to nejvýhodnější. Zkušenost z působení Česka v Unii je inspirativní i pro samosprávy a pro hájení zájmů obcí nejenom vůči evropské, ale i české administrativě.

Jak lépe prosazovat naše zájmy v EU?

Po více než dvaceti letech svobody a šesti letech v EU si česká vláda poprvé v historii do svého programového prohlášení vložila úkol vytvořit strategii působení ČR v EU (tzv. Koncepci působení ČR v EU). Závazek znamená koordinovat postoje jednotlivých ministerstev a vytvářet stanoviska srozumitelná i pro veřejnost. Jak však vyplynulo z konference Aktivní evropská politika – klíčový národní zájem České republiky, kterou uspořádal Úřad vlády, je zde prostor pro celou řadu dalších možností, jak se sebou pracovat a být v Evropské unii úspěšnější. Které to jsou?

Za všechno může Brusel

Z hlediska rozhodování u nás velmi rádi svalujeme vinu „na Brusel“. My sami však jsme součástí Unie, takže podle toho, jak ji formujeme, bude také vypadat. „Je nutné naučit se Unii nedémonizovat. Pravda je taková, že EU instituce nejsou zdrojem všeho zla, ale také nemají vždy pravdu. Jejich existenci proto není nutné zpochybňovat. Kritizujeme-li národní instituce, také je nezpochybňujeme“, řekl na úvod konference předseda vlády Petr Nečas.

Unii často vnímáme hlavně jako ekonomický projekt propojující trhy. Ale EU není jen o penězích, má celou řadu „rolí“. Je o hodnotách, jež mají zajišťovat společný prostor svobody všem zemím, o kombinaci pragmatismu a idealismu, je to nástroj prosazování zájmů, ale i jeho prostředek, je to aréna příležitostí, práva a pravidel. I ve prospěch takového pohledu by se mělo ubírat PR o Unii v Česku.

Změna vyžaduje zaměření se na dva cíle – jednak musí vláda začít pracovat na změně vnímání Unie uvnitř země, ale i Česko samo se musí stát konstruktivním partnerem vůči jiným zemím v EU. “Rozdíl je mezi aktivní a pasivní politikou. Umět zformulovat, co chceme, ještě před tím, než se nás někdo zeptá nebo sám návrh předloží, znamená konkurenční výhodu“, dodal Nečas. Aktivnímu pojmenování národních zájmů v EU je třeba věnovat patřičnou pozornost a úsilí a prostor Unie pro to využít.

Češi jako potížisté?

Češi svou konkurenční výhodu členství v EU nedokážou vždy plně vytěžit. „Česko má pověst potížisty“, tvrdí Karolína Kottová, česká úřednice pracující pro švédskou komisařku Cecilii Malströmovou. „Unijní partneři například říkají, že si často nejsou jisti tím, čeho chce Česko v EU dlouhodobě dosáhnout. Slabinou politického vedení a české administrativy také je, že nevěnují bruselské agendě dostatek pozornosti včas.“ Je otázkou, zda neschopnost definovat národní zájem vyplývá z již zmiňované rezervovanosti vůči EU, nebo je to obyčejná lenost plynoucí z nízké „poptávky“ po jasných formulacích ze strany české veřejnosti. Po jasném národním stanovisku často nevolají ani zájmové a profesní organizace, které jsou příliš zatíženy vnitrostátními úkoly a řešením svých vlastních agend. A jelikož rozhodování v EU je pro běžného občana španělskou vesnicí, je pak pro politiky jednoduché se schovat za „rozhodnutí z Bruselu“.

Co může pomoct

Předpokladem kvalitní zahraniční politiky je dobrá vláda doma, která vysílá jasné a srozumitelné signály. Nemusíme trpět komplexy – naše zkušenost s komunismem i s transformací je stejně hodnotná, jako zkušenost kohokoli jiného v EU. Klíčová je také kvalita „lidských zdrojů“. Političtí i úředničtí zástupci země musí disponovat celou řadou schopností – musí být pragmatičtí, musí umět hledat spojence, ale musí být také ochotni spojenectví nabízet. Musejí být předvídatelní a umět názory jasně formulovat a obhájit – velmi pomáhá, když jsou vyvážené a podložené čísly a praktickými příklady. Pro prosazení vlastního zájmu musí vědět, jaký zájem mají ostatní země EU a musí umět s nimi pracovat, nacházet společná témata a vytvářet koalice. Také musí umět vybírat, do čeho se pustit hned a s čím počkat.

Nezastupitelná je také spolupráce. Uvnitř státu, ale i navenek. Nevyužitý potenciál je například ve spolupráci politiků, úřadů a českých zájmových organizací s poslanci Evropského parlamentu zvolenými za Českou republiku. Po přijetí Lisabonské smlouvy získal Evropský parlament větší autonomii a jeho rozhodování začalo být důležitější i ve vztahu k rozhodování v Radě. Abychom však mohli s Evropským parlamentem lépe spolupracovat, je nutné jej dle europoslance Jana Zahradila dobře znát a orientovat se v tom, jak jeho výbory fungují. Například pro prosazení určitých, ať už národních nebo obecních zájmů jsou klíčovými osobami zpravodajové a stínoví zpravodajové daného projednávaného tisku. S europoslanci se také musí pracovat s dostatečným časovým předstihem.

A co na to samosprávy?

Mnohé zmíněné platí i pro krajskou a místní politiku a její zájmy jak na vnitrostátní, tak na evropské úrovni. Pozici samospráv oslabuje ne vždy jasně formulovaný zájem. Pro EU instituce ani pro státní správu pak samosprávy nejsou rovnocennými partnery. Jen pro příklad – na konzultaci Evropské komise (což je forma zapojení veřejnosti a odborných institucí do vytváření názoru Evropské komise na určitá témata) k budoucnosti evropské dotační politiky přišlo pouze pět odpovědí z České republiky (z celkového počtu cca 400 reakcí za celou EU). Těžko si pak můžeme stěžovat, že náš názor nevyhraje.

Pro instituce státu i Unie je názor obcí velmi důležitý, zejména pokud mají zaujímat stanovisko k něčemu, za co osobně neodpovídají. Příkladem může být nyní projednávané nařízení k právům cestujících v autobusové a autokarové dopravě. Stát sice neodpovídá za standardy týkající se kvality služeb poskytovaných cestujícím, mezi něž jen pro příklad patří stanovení odpovědnosti dopravce v případě úmrtí nebo zranění cestujících nebo ztráty a poškození zavazadel, ale rozhoduje o nich a na nadnárodní úrovni je reguluje. Pokud nemá k dispozici jasné stanovisko jak dopravců, tak těch, kdo organizace poskytující služby v oblasti dopravy zřizují (tj. samospráv), může se stát, že politici v EU podpoří opatření na tyto podniky, potažmo samosprávy nepřiměřeně dopadající. Je proto nanejvýš důležité, aby se obce a města o dění mimo vlastní hranice zajímaly, využily k tomu všechny dostupné prostředky popsané výše a usilovaly o prosazování svých zájmů tak, aby nenesly veškerou tíhu toho, že jsme jednou členy EU.

Šestileté členství v Unii je dost dlouhé na to, abychom už všichni měli alespoň minimální představu o vizi společného projektu, kterým EU je. Pohybovat se v rozhodování mimo naše hranice je však pro Česko a jeho obce stále ještě tak trochu chůzí na chůdách – ty sice mohou prodloužit krok, ale když to s nimi neumíme, umí být pěkně vratké.

Mgr. Eva Srnová