Lisabonská smlouva vybízí ke sdílení informací mezi Parlamentem ČR a vládou, ne k soutěži „kdo s koho“.

Za účelem posílení demokratičnosti rozhodování a legitimity institucí EU sebou Lisabonská smlouva přináší větší kompetence pro národní parlamenty tak, že jsou přímo zahrnuty do rozhodovacího procesu Unie. Konkrétní způsob leží v novém systému včasného varování, tzv. žlutých a oranžových kartách (více viz rámeček), dále mohou parlamenty členských států podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru v případech, kdy jsou přesvědčeny, že navrhovaný legislativní akt porušuje princip subsidiarity, a také mají rozšířené právo na informace. To vše proto, aby legislativa EU neměla na občany a státy EU nadměrný dopad.

 

Na novou situaci se musejí národní parlamenty připravit a musejí se s ní vyrovnat jak z hlediska technicko-procesního, tak z hlediska komunikace mezi oběma komorami a z hlediska přenosu informací od vlády ČR. Prvotní by měly být zájmy České republiky v Evropské unii. Ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmiel v této souvislosti zmínil, že konference má přispět k diskuzi, jak se naučit zacházet s pravomocemi, které Lisabonská smlouva národním parlamentům přinesla. Podobně hovořil i náměstek ministra zahraničních věcí pro evropské záležitosti Vladimír Galuška, od nějž pochází i výrok, který byl použit v nadpisu tohoto článku. Upozornil, že dosavadní postup vlády a parlamentu spočívá v prosazování zájmů ČR zejména prostřednictvím Evropské rady a Rad EU. Vzhledem širším pravomocem Evropského parlamentu a rozšířenému kvalifikovanému rozhodování v Radě by však pro ČR bylo výhodné více komunikovat a spolupracovat i s parlamentem Evropským. To vše může přispět ke zvýšení kvality legislativního procesu. Galuška také zmínil novou občanskou iniciativu zakotvenou v Lisabonské smlouvě, která umožňuje občanům EU (1 mil. občanů EU z podstatného množství členských států) vyjádřit se proti navrhovaným unijním opatřením.

 

V části teoreticko metodologické se jednotliví řečníci zaměřili zejména na posun ve významu pojmu legitimita Evropských institucí v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy. Vojtěch Belling, zástupce ředitelky Odboru koncepčního a institucionálního Útvaru ministra pro evropské záležitosti, představil ve svém referátu nejzákladnější koncepční směry posuzování konceptu legitimity a nastínil posluchačům základní postuláty politogického zkoumání tohoto fenoménu. Nastolil otázku, nakolik mohou národní parlamenty hrát efektivní roli jako nadnárodní aktéři. Zároveň se ptal, zda nelze posílení role národních parlamentů členských států prostřednictvím Lisabonské smlouvy zároveň chápat tak, že v EU posilují federalistické tendence. Jan Kysela, tajemník stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury Senátu PČR, částečně navázal na předřečníka. Rovněž v jeho přednášce byla legitimita klíčovým pojmem, avšak tentokrát byla nahlížena z pohledu právní teorie a ústavního práva. V druhé části své přednášky se zaměřil na nálezy Ústavního soudu České republiky, které se týkaly Lisabonské smlouvy a byly vydány před její ratifikací (Pl. ÚS 19/08 a Pl. ÚS 29/09). Zmíněný teoreticko-metodologický blok uzavíral Jiří Georgiev, poradce Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR, který referoval posluchačům o činnosti Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe ve vztahu k Lisabonské smlouvě.

 

Vládní pohled na spolupráci a parlamentu a vlády přednesla Lenka Pítrová, ředitelka Odboru koncepčního a institucionálního Útvaru ministra pro evropské záležitosti. Upozornila na to, že vláda ČR musí mít při vyjádření souhlasu v Evropské radě a Radě EU u evolutivních klauzulí tzv. vázaný mandát, tj. souhlas s rozhodnutím musí vyjádřit i Parlament ČR. Toto rozhodnutí u nás, na rozdíl např. od Německa, nevyplývá z nálezu Ústavního soudu, ale v tomto smyslu byly dobrovolně upraveny jednací řády obou komor Parlamentu. V současnosti však panují různé názory na to, jakým způsobem by mělo rozhodování v praxi vypadat a ještě bude nějakou dobu trvat, než se situace ustálí.

 

Praktickým pohledem na roli parlamentů pokračovala Jindřiška Syllová, ředitelka Parlamentního institutu. Zdůraznila, že Parlamentní institut už v roce 2001 vydal pod číslem 1080 studii o úloze národních parlamentů v EU. Ta vyšla i v Politologickém časopise č. 3/2008. Syllová prezentovala názor vyplývající ze studie, a to, že zájem národních parlamentů o evropskou agendu není velký z toho důvodu, že u prosazování národních legislativních návrhů jsou komory Parlamentu posledními instancemi, kde mohou zájmové skupiny zvrátit situaci, kdežto u evropských návrhů to možné není. (Jen pro zajímavost, v roce 2008 Senát PČR projednával 34 bodů evropské agendy, v roce 2009 40). Poslanci a senátoři nevidí přímý dopad své vlastní iniciativy, protože finální rozhodování o agendě probíhá na úrovni EU.

 

Konkrétní a nepraktičtější příspěvek a prezentaci přednesla Adéla Míková, vedoucí oddělení pro EU Kanceláře Senátu. Hovořila o meziparlamentní výměně informací, která probíhá prostřednictvím webového portálu IPEX (Interparliamentary EU Information Exchange, http://www.ipex.cz). Zde jsou Evropskou komisí shromažďovány všechny podněty parlamentů členských států EU a reakce na ně od Evropské komise. Vláda ČR má tak možnost se vždy dovědět, jaké stanovisko vyjádřila Poslanecká sněmovna nebo Senát Parlamentu ČR, a také, jaká byla reakce Komise na ně.

 

Konferenci předsedali Luděk Sefzig, předseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR, a Kateřina Jacques, předsedkyně Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR. V dalších blocích konferenci předsedali Jiřina Rippelová, předsedkyně Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury Senátu PČR a Alexandr Vondra, místopředseda Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR.