20.01.2010
Několik poznámek k Lisabonské smlouvě
Lisabonská smlouva nabyla účinnosti, a stala se tak nejen politickou, ale zejména právní realitou. Stejně jako na všechny ostatní právnické či fyzické osoby v celé Evropské unii dopadnou změny z ní vyšlé rovněž na města a obce.
Lisabonská smlouva nabyla účinnosti, a stala se tak nejen politickou, ale zejména právní realitou. Stejně jako na všechny ostatní právnické či fyzické osoby v celé Evropské unii dopadnou změny z ní vyšlé rovněž na města a obce. Územní samosprávu ovlivní změny v rozhodovacích procedurách základních institucí EU, přesunutí oblasti justiční spolupráce, společné obrany či zahraniční politiky pod oblast tzv. prvního pilíře, tedy pod možnost vydávat v těchto oblastech závazné evropské normy a stanovit je pod jurisdikci Evropského soudního dvora, či zavedení některých společných funkcí, např. funkce presidenta EU.
Územní samospráva jako pojem se v Lisabonské smlouvě objevuje několikrát, vždy je deklarováno její uznání, smysluplnost a celková podpora těch, kteří Lisabonskou smlouvu podepsali. Přímo se však Lisabonská smlouva územní samosprávy nedotýká. Přesto je územní samospráva více než jiný subjekt ovlivněna nově formulovaným pojetím subsidiarity.
Princip subsidiarity není novým pojmem, který by přinesla až Lisabonská smlouva, existuje v evropském právu již řadu desetiletí. Vlastně se jedná o jeden z nejzákladnějších pojmů komunitárního pojetí práva. Zjednodušeně jde o to, že Evropské unii jako vyššímu celku je ponechána jen ta oblast, která je k regulaci vhodná, ostatní oblasti si členské státy řeší samy, neboť jsou občanům nejblíže. Samozřejmě, že spory o kompetence mezi EU a členskými státy jsou velmi časté, protože oblasti práva jsou velmi nevyzpytatelné a složité. Princip subsidiarity prorůstá z evropského práva do práv národních a nepřímo ovlivňuje rozdělení kompetencí státu a územních samospráv i v České republice. Hovoří-li Lisabonská smlouva o subsidiaritě, má na mysli zejména kompetence mezi Unií a členskými státy, výslovně však proklamuje, aby všichni aktéři legislativního procesu (unijního i vnitrostátního) braly vždy územní samosprávu v potaz.
Do oblasti subsidiarity přináší Lisabonská smlouva důležitou pojistku. Umožňuje, aby zákonodárné sbory jednotlivých zemí podaly k Evropskému soudnímu dvoru ve lhůtě osmi týdnů návrh na zrušení určité komunitární normy, pokud mají pocit, že je princip subsidiarity porušen a Unie vydala normu, která podle principu subsidiarity přísluší národní legislativě. V české varietě je tato možnost upravena zákonem č. 162/2009 Sb., kterým se mění jednací řád Poslanecké sněmovny a Senátu. O podání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru rozhoduje na návrh Výboru pro evropské záležitosti, skupiny nejméně 41 poslanců či 17 senátorů Sněmovna jako celek.
A právě tady, v použití pojistky v podobě principu subsidiarity, shledávám největší změnu, kterou městům a obcím přinesla Lisabonská smlouva. V budoucnu by to mohla být právě územní samospráva, která by českým zákonodárcům dala impuls, aby použili zmíněné pojistky a obrátili se na Evropský soudní dvůr. Česká územní samospráva by se proto více než doposud měla zabývat vznikajícím evropským právem. Pro dobro České republiky, ale i Evropské unie samotné. Územní samospráva je jedním z klíčových hráčů a její hlas nesmí zůstat nevyslyšen. K tomu je zmíněná pojistka z Lisabonské smlouvy velmi účinným nástrojem.
Petr Schlesinger
Oddělení legislativně-právní
