Reforma kohezní politiky – aktuální vývoj a důsledky pro ČR

Seminář zaměřený na budoucí podobu politiky soudržnosti pořádalo Ministerstvo pro místní rozvoj dne 29. 3. 2010 v prostorách Senátu parlamentu ČR ve spolupráci se senátorem a předsedou Výboru pro záležitosti Evropské unie SPČR Luďkem Sefzigem.

 

Úvodní prezentaci a základ pro diskuzi tvořila prezentace Fabrizia Barcy, generálního ředitele italského ministerstva financí a hospoářství a autora zprávy Agenda pro reformovanou politiku soudržnosti, která vznikla před více než rokem na žádost tehdejší komisařky pro regionální rozvoj Danuty Hübnerové. Zpráva zdůvodňuje potřebu politiky soudržnosti do budoucna a předkládá doporučení pro její komplexní reformu. V prezentaci se Barca opřel také o Strategii EU 2020, která dle jeho názoru neposkytuje zhodnocení minulé strategie (Lisabonské) a selhává v tom, že nenavrhuje řešení, která by se více zaměřila na potřeby lidí v Evropě a na inovativní realizaci politik. Politika soudržnosti by podle jeho názoru neměla být pouze nástrojem převodu peněz z jednoho balíku do jiného, ale měla by mít přidanou hodnotu, která se projeví v celé Evropě.

 

Na Barcu navázala Katarína Mathernová, zástupkyně generálního ředitele Evropské komise pro regionální politiku. Upozornila, že i z Lisabonské smlouvy vyplývá, že politika soudržnosti bude určena všem regionům Evropské unie, nejen těm, které čelí závažným strukturálním problémům nebo zaostávají v rozvoji (tzv. regionům v cíli konvergence). V regionech cíle konkurenceschopnosti a zaměstnanosti (cíl 2) žijí dvě třetiny obyvatel EU. Pokud by tyto regiony neměly nárok na využití prostředků určených na politiku soudržnosti a neměly by přístup k EU fondům, sloužila by politika soudržnosti pouze k transferu peněz. Dle jejích slov také celkový rámec podoby politiky soudržnosti velmi závisí na debatách kolem podoby rozpočtu po roce 2013 a na cílech stanovených Strategií EU 2020. V budoucnu nebude v takové míře možné financovat projekty, které nebudou mít vliv a dopad na růst a zaměstnanost v regionech.

 

Výše uvedené podpořil i předseda Svazu Oldřich Vlasák, který během panelové diskuze zmínil, že v souvislosti se vstupem dalších, chudších států do EU, se nůžky mezi bohatými a chudými stále více rozevírají. Je tedy zřejmé, že bohaté státy nebudou ochotny pouze platit na ty chudší, musí získat v politice soudržnosti své jasné místo a solidarita musí být vzájemná. Proto se i Evropský parlament vyjádřil v tom smyslu, že politika soudržnosti by měla být určena pro všechny regiony Evropské unie, nejen ty zaostávající. Dle jeho slov je potřeba zjednodušit a zpřehlednit politiku soudržnosti a stanovit pro její naplnění jasná pravidla. K realizaci projektů obcí a měst je možné také využít dosud nedostatečně využívané nástroje finančního inženýrství typu Jessica. Především ve městech je také dobré používat integrovaný přístup k řešení problémů, kterým čelí. V českých podmínkách je také potřeba vyjasnit, co znamená rozšíření konceptu soudržnosti v Lisabonské smlouvě z ekonomické a sociální soudržnosti o teritoriální soudržnost. V neposlední řadě si je třeba uvědomit, že finální dopady jakékoli podoby politiky soudržnosti leží ve velké míře na bedrech měst a obcí. Proto je nezbytné města a obce partnersky více zapojit do procesu plánování i samotné implementace evropských fondů.

 

Michal Sedláček, 1. náměstek ministra pro evropské záležitosti, taktéž podpořil zachování integrovaného přístupu a zároveň dlouhodobé plánování v politice soudržnosti po roce 2013. Všichni by se však měli snažit, aby prostředky byly využity efektivně. Politika soudržnosti by neměla být cílem, ale prostředkem k naplnění různých unijních strategií, počínaje Strategií EU 2020. Sedláček také hovořil o makroregionech, na které se země připravuje (více viz minulé číslo INS). Česká republika zastává ten názor, že makroregiony mohou být přínosné, musejí však být splněny tři podmínky: žádná nová legislativa ze strany EU, žádné nové instituce a žádné další vyčleňování peněz na jejich podporu (tzv. tři "NE").

 

V navazující panelové diskuzi účastníci reagovali na zmíněné téma integrovaného plánování (Integrované plány rozvoje měst, IPRM). Ze strany publika zazněly názory, že se jedná o příliš složitý nástroj, jehož rizikem může být, že zpomaluje čerpání prostředků a zvyšuje administrativní náročnost. Účastníci panelu reagovali, že to je sice možné, ale na druhé straně stojí na strategických plánech města a má lepší dopad v území. Přidanou hodnotou je i fakt, že reaguje na skutečné potřeby měst, veřejnosti i podnikatelů, učí účastníky diskutovat nebo nacházet kompromisy.

 

Vzhledem k dvojímu náhledu na integrované plánování Svaz v návaznosti na tuto otázku rozeslal po semináři krátkou anketu mezi zpracovatele IPRM, kteří se ve Svazu setkávají v expertní skupině manažerů IPRM, s dotazem, zda města považují integrované plánování za spíše pozitivní nebo negativní. Reakce ukázaly, že téměř nikdo z těch, kdo odpověděli, nepovažuje integrované plánování za nadbytečné. Námitky se objevovaly ke způsobu, jakým integrované plánování probíhá v ČR, k výchozí metodice ministerstva pro místní rozvoj, k administraci ze strany ministerstev nebo nepochopení ostatních rezortů, resp. krajů, proč města IPRM tvoří.

 

V panelové diskuzi dále zaznělo, že míra spolufinancování ze strany Evropské unie a státu nemusí být u projektů veřejné správy maximální, tak jak ji stanovuje nařízení Rady a Evropského parlamentu (tj. v současnosti 85% nákladů z evropských zdrojů). Často jsou pak totiž podporovány projekty, jejichž potřebnost je diskutabilní jenom proto, že jsou zdroje de facto zadarmo. Podle předsedy Svazu Oldřicha Vlasáka je třeba se zabývat otázkou, do jaké míry by míra spolufinanování mohla být snížena tak, aby z daného objemu peněz bylo podpořeno více smysluplných projektů. Jsou obce a města ochotny se snížením míry spolufinancování ze současných 85 % souhlasit? Mohly by tak mít větší šanci na získání evropských prostředků. Chtějí však zároveň převzít větší odpovědnost za rozpočet projektu a mít na něj méně veřejných dotací? To jsou otázky, na které si Česká republika, potažmo obce a města, budou muset do budoucna odpovědět. V této souvislosti zněl poněkud byrokraticky názor Jana Gregora, ředitele odboru Národní fond Ministerstva financí, který se k této myšlence vyjádřil v tom smyslu, že více projektů znamená více kontroly a potenciálního vracení peněz do rozpočtu EU, čemuž Ministerstvo financí nefandí.

 

Expertní seminář byl dobrým začátkem diskuze o budoucnosti politiky soudržnosti v Česku. Na půdě Senátu Parlamentu ČR jsou v poslední době otevírána témata, která jsou aktuální pro českou politickou scénu, ale která přicházejí z Evropské unie. Před nedávnem jsme referovali o konferenci zaměřené na Lisabonskou smlouvu a její dopad v Česku. Tento seminář byl pokračováním trendu, který nelze než uvítat.

 

Další informace a jednotlivé prezentace ze semináře jsou k dispozici ke stažení na webových stránkách MMR http://www.mmr.cz/Kohezni-politika-a-Uzemni-agenda-EU/Informace-a-aktuality/MMR-usporadalo-expertni-seminar-k-budoucnosti-poli