30.11.2020

Církev jako partner obcí

Církev je správcem obrovského kulturního dědictví. Avšak sama sobě musí poctivě přiznat, že její ekonomické ani lidské síly – i přes podporu státu a samospráv - nestačí k tomu, aby je v neztenčené podobě dokázala uchovat pro další generace. Znamená to snad, že toto bohatství bude ztraceno? Rozhodně ne. Otevírá se tu významný prostor pro oboustranně prospěšnou spolupráci mezi církví a obcemi.

Jak zachovat kulturní bohatství, které máme v našich kostelích a farách a zároveň nezavalit kněze péčí o tyto objekty, a nezaměnit tak poslání duchovního za práci údržbáře? To je problém, který dnes před církví – a to zdaleka nejen v pražské arcidiecézi – stojí. 

Nejmarkantněji se projevuje při péči o ohromné množství kostelů, které ani při nejlepší vůli nedokážeme využít. Tento neutěšený stav má historickou příčinu, jež svými kořeny sahá až do dob Josefa II. Osvícenský panovník tehdy kněze využíval pro nejrůznější služby, které bezprostředně nesouvisely s jejich duchovním posláním, od správců matrik až po oznamovatele různých vládních nařízení, a tak potřeboval, aby lidé do kostela neputovali déle než hodinu pěší chůzí. Vznikla tak mimořádně hustá síť kostelů, kterou už dnes, ve 21. století, kdy většina lidí bydlí ve městech a dopravní spojení je neuvěřitelně rychlé, nejsme schopni využívat. Jen v pražské arcidiecézi, kde máme přes tisíc kostelů, to platí o desítkách z nich. Co si tedy s tolika nevyužívanými kostely počít? Jak využít jejich často centrálního postavení v obcích a jejich kulturní hodnoty?

Již dnes máme vynikající zkušenost s mnoha obcemi, které dokázaly dát těmto místům smysluplnou náplň: pořádají zde koncerty, výstavy i jiné kulturní akce, které život v obci obohacují a zpříjemňují. K potřebám věřících jsou navíc v těchto obcích vstřícní, takže pořádání bohoslužeb umožňují kdykoliv o to místní křesťané požádají. To je cesta, kterou chceme i do budoucna jít; nevyužívané kostely jsme ochotni těmto obcím bezplatně převádět.

 

Co s nevyužívanými farami?

Kromě kostelů existují převážně na venkově desítky bývalých far a dalších budov, pro které musíme ve spolupráci s místními občany rovněž hledat rozumné využití. V současné době disponujeme v pražské arcidiecézi zhruba dvěma stovkami takových budov a ohledně jejich další budoucnosti jsme si je pracovně rozdělili do tří kategorií: objekty, které jsou pro život farnosti nepostradatelné: ty si ponecháme. Druhou kategorii představují budovy, jež nejsou z hlediska fungování farnosti zásadní: takové lze dlouhodobě pronajímat. A konečně jsou tu stavby, které pro farnosti nejsou důležité a z dlouhodobého hlediska by pro jejich život byly dokonce zátěží: ty chceme prodat. Prodeje, stejně jako dlouhodobé pronájmy přitom musí probíhat transparentně, na trhu nemovitostí, veřejnou nabídkou. I zde vnímáme, že jsou pro nás obce nejvýznamnějšími partnery. 

     

Výčet našich závazků by nebyl úplný, kdybych nezmínil i problematiku hřbitovů, jež jsou v našem vlastnictví. I zde platí, že se ukazuje jako moudré, tato místa posledního odpočinku bezplatně převádět na ty, kteří je odpovědně spravují, tedy na obce.

 

Církev se širokou nabídkou

Život církve v pražské arcidiecézi je velice rozmanitý. Od charitativních projektů, přes školství a podporu rodin, dětí a seniorů až po nejrůznější duchovní programy. Také průměrný věk aktivních návštěvníků bohoslužeb - 43 let – svědčí o aktivní církvi. Avšak způsob života společnosti se mění, proto jsou aktuální i výše zmíněné otázky a nastíněné kroky.      

 

Mons. Jan Balík, generální vikář pražského arcibiskupství

www.apha.cz