18.11.2024

Depa, repa, dluhopisy…? Bezpečnost finančních rezerv

S rostoucím počtem městských a obecních úřadů využívajících vedle zavedených depozit i jiné přístupy k ochraně a zhodnocení finančních rezerv a volné hotovosti má smysl jejich bezpečnost prozkoumat a porovnat podrobněji. I klesající úrokové sazby mohou podpořit snahu o získání co nejlepších podmínek, podstatné ale je, aby to nebylo za cenu zbytečného, třeba i na první pohled ne zcela zjevného rizika.

 

Jistotu peněz v bance vnímáme často jako v podstatě absolutní. To má smysl z hlediska většiny střadatelů, udržujících na svých účtech zůstatky pod limitem pojištění vkladů, tj. nejčastěji cca 2,5 mil. Kč (€ 100 000). S vysokými objemy je ale situace jiná a je vlastně celkem jedno, že vklady územních samosprávných celků s daňovými příjmy přes € 0,5 mil. (a některých dalších právnických osob) nejsou pojištěny vůbec, protože by se to u zůstatků v desítkách či stovkách milionů korun nebo ještě vyšších stejně týkalo jen jejich symbolické části. Proto je tu opatrnost při volbě umístění mnohem důležitější než v případě řádově nižších rezerv většiny z nás.

Z hlediska řadového občana vlastně při rozhodování o umístění nižších částek těžko něco namítat proti volbě nejhorší banky s nabídkou nejvyšších úroků, které mu i s jistinou nejspíš řádně splatí samotná banka, nebo s tím přinejhorším do týdne začne Garanční systém finančního trhu. Učeně se takovému záměrnému zneužívání nastaveného systému sice říká morální hazard a není to hezké, riziko ztráty ale nehrozí. Uvažuje-li podobně ekonom obecního úřadu, je to vážná profesionální chyba a přinejmenším důvod k zamyšlení. Podívejme se proto, co lze vlastně při úvahách o umístění volné hotovosti hodnotit a srovnávat:

Parametry – hodnoty jako datum splatnosti, úroková sazba, případná sankce či poplatek nebo možná ztráta při předčasném výběru nebo prodeji před splatností lze přímo srovnat u všech nástrojů typu běžného či spořicího účtu, směnky, dluhopisu atp. Přitom platí, že zatímco u mnoha finančních nástrojů může být jistota dosažení očekávaného výnosu oproti bankovním vkladům nižší, u jiných je přinejmenším srovnatelná. Při srovnání dvou podobných alternativ je samozřejmě lepší ta výnosnější, úplně jinak to ale může vypadat po zohlednění dalších parametrů, na které se podíváme v dalších odstavcích.

Z hlediska efektivity při využití krátkodobých úrokových sazeb stojí ještě za zmínku nevýhody limitující možnosti bank v porovnání s jejich čerpáním prostřednictvím krátkodobých dluhopisů, repooperací apod. Banka má sice možnost uhradit depozitní úroky z výnosů ještě dražších půjček (to je ostatně jeden z důvodů její existence), to je ale obtížnější v době, kdy jsou delší sazby nižší než ty kratší, jako právě teď. Nabízí se samozřejmě možnost peníze z přijatých depozit obratem uložit na mezibankovním trhu a jeho výnos po snížení o přiměřenou depozitní marži vyplatit deponentům. V praxi to má ale banka složitější, protože určitou část přijatých peněz deponentů musí podle platných pravidel držet u ČNB ve formě povinných minimálních rezerv.

Jejich úročení ovšem ČNB loni úplně zrušila, naopak povinný podíl těchto rezerv se minulý měsíc zdvojnásobil. Protože zároveň klesá i samotná úroveň krátkodobých úrokových sazeb, pro banky teď může být těžší nabízet atraktivní sazby spořicích či termínovaných účtů, zvlášť když je zároveň potřeba na očekávané úrovni udržet i depozitní marži, resp. hospodářský výsledek pro akcionáře v ČR nebo někde v cizině. (Stranou teď necháváme, že i v případě banky se zvýšenou potřebou hotovosti, nabízející zdánlivě atraktivní depozitní sazby, se zhoršená situace obvykle projeví i adekvátním poklesem cen jejích dluhopisů, jejichž prostřednictvím může pak být se stejným kreditním rizikem dostupný výnos ještě zajímavější. Mj. už proto, že trh dluhopisů je ze své podstaty místem setkávání nabídky a poptávky většinou spíš lépe informovaných specialistů, a výsledná tržní cena i výnos odrážejí spíš jejich názory – na rozdíl od nabízených depozitních sazeb definovaných samotnou bankou, jejíž názor na přiměřenou kreditní marži rozhodně nebude přehnaně negativní.)

Kredibilita dlužníka je zásadním kritériem u všech nástrojů bez speciálního zajištění v případě jeho insolvence. Víme už, že za splacení vyšších zůstatků na bankovních účtech ručí jen samotná banka, z hlediska kredibility jde tedy o riziko srovnatelné s držením jejího dluhopisu, případně dluhopisu jiného podobně hodnoceného emitenta. Kreditní riziko solidního státu, jako je třeba Česká republika, může být nižší, naopak rozdíly mezi jednotlivými bankami se mohou nepříjemně prodražit. Finanční síla protistrany – tzn. třeba i stejné banky – naopak není až tak důležitá při zajištění dlužné částky nějakou formou kolaterálu (záruky), tak jako třeba v případě repooperací běžně využívaných i na našem mezibankovním trhu. Ty ostatně banky při řízení likvidity a umisťování vlastních hotovostních přebytků mezi sebou využívají místo standardních depozit právě proto, aby nemusely pořád dokola zkoumat a průběžně revidovat aktuální riziko konkrétní protistrany, nebo riskovat ztráty v případě jejích problémů se splacením daného závazku. Z hlediska obezřetného ekonoma bonitní firmy nebo radnice není důvod nepostupovat pří správě finančních rezerv stejně, zvlášť přinese-li to kromě vyšší jistoty splacení třeba i zajímavější úrok.

Forma a evidence dlužné částky na straně banky nebo jiného poskytovatele příslušného finančního nástroje nabývá na významu v případě insolvence dlužníka. Jde o to, že klientská depozita vede banka na pasivní straně své obchodní bilance. Klesne-li jí hodnota aktiv natolik, že splatná depozita není z čeho splatit, začíná krizový scénář, snaha o částečné uspokojení závazků z výnosů konkurzní podstaty atd. Právě v případě municipalit je přitom navíc nepříjemné, že na jejich pohledávky přijde řada až po vypořádání nároků nejprve fyzických a potom i dalších právnických osob.   Hodnota nepojištěných depozit může klesnout i jinak, například prostřednictvím preferovaného nástroje k řešení eventuální krizové situace ve formě  rekapitalizace z vnitřních zdrojů banky, tzv. bail-in. (Ani ten popis nevypadá úplně jednoduše.

Až tedy na jeho uplatnění skutečně dojde, bude možná zajímavé při snaze o obnovení rovnováhy pozorovat na jedné straně úbytek kapitálu vlivem klesajících cen akcií problematické banky a na druhé straně jeho navýšení zmíněnou rekapitalizací nepojištěných depozit. Raději ovšem ne z pozice nešťastného věřitele v očekávání, kdy a kolik peněz se mu nakonec opravdu vrátí.) Kritické potíže bank a ztráty v nich uložených peněz sice nejsou zas tak časté, občas k nim ale dochází (kromě naší, resp. ruské Sberbank a několika případů v USA se to v posledních letech stalo třeba dříve renomované Credit Suisse, napínavá byla i situace Commerzbank či Deutsche Bank apod.), mohou se týkat i velkých a zdánlivě nedotknutelných jmen a možná je i otázka, jestli právě nízká frekvence takových nešťastných případů nepodporuje falešný pocit jistoty. Z hlediska deponenta jde ale pořád o nepříjemnou, potenciálně ztrátovou a nejspíš i časově náročnou komplikaci (případ Sberbank se táhl asi dva a půl roku a výsledná úhrada skoro všech vkladů je velice šťastný výsledek), přinejmenším ve srovnání s rutinní úhradou dlužné částky z výnosu okamžitého prodeje zajištění, tzn. například bonitních poukázek ČNB nebo krátkodobých státních dluhopisů v případě adekvátní repooperace.

Jinak je tomu právě v případě repooperací, ale i zmíněných dluhopisů a vlastně i jakýchkoli dalších cenných papírů či investičních nástrojů využitých v rámci sjednané služby nebo fondu i v případě jejich držení v úschově (custody) na majetkovém - ne peněžním - účtu banky. V žádném z těchto případech totiž majetek investora nevstupuje do obchodní bilance správce ani banky a jejich eventuální insolvence proto na hodnotu spravovaného majetku nemá žádný vliv. (I kdyby v krajním případě došlo až k úpadku investiční společnosti, bude se sice řešit další budoucnost nebo zrušení spravovaných portfolií a fondů, realizace jejich majetku ale proběhne za tržní ceny a správce jej nemůže použít pro úhradu vlastních závazků, protože jde o oddělené účetní jednotky – na rozdíl od depozit v bilanci banky.) I tak je samozřejmě důležité, o jaký konkrétní nástroj nebo strategii v daném případě jde, z hlediska samotné evidence a hlavně možného dopadu případné insolvence poskytovatele dané služby na hodnotu klientových aktiv nad limitem pojištění vkladů jde ale o řešení oproti depozitům principiálně bezpečnější.

Dohromady to znamená, že při správě finančních rezerv či hotovostních přebytků v rámci aktuálního rozpočtu nemusí být spořicí nebo termínované účty ani pro nejkonzervativnější municipality jediným řešením. S klesající úrovní úrokových sazeb sice znovu sílí výhody tradičních investic (dluhopisy, akcie), i při důsledné orientaci pouze na krátkodobé úrokové sazby lze ale najít účinnější přístupy k jejich využití a riziku nesplacení plné hodnoty depozit vlivem případné insolvence banky se úplně vyhnout i v případě velkých částek vysoko nad limity pojištění vkladů. Přinejmenším stojí za to se aspoň seznámit se všemi možnostmi a v některých případech možná i zvážit, jestli tak často deklarovaný konzervativní přístup znamená v konkrétním případě opravdu snahu o eliminaci všech zbytečných rizik, nebo spíš jen opakování zaběhlých postupů i v situaci, kdy je k dispozici lepší řešení.

 

 

inzertní sdělení