02.12.2019

Jaký je život starosty na valašské dědině?

Na první adventní víkend jsme si ke kávě a vánočce pro Vás připravili příspěvek od starosty z Ratiboře. Jaký je život starosty na valašské dědině?


 

Dostal jsem tuto otázku v době, kdy naše obec dosáhla velkého úspěchu v soutěži Vesnice roku 2019. 👏🥳🥂🍾🏆🥈Jedete na vlně obrovské radosti a hrdosti na svou obec a lidi v ní. Ta euforie však postupně opadá a člověk se vrací do reality všedních dnů, kdy i přes úspěch občany stále trápí stejné problémy jako všude jinde.
Nejsem však typ člověka, který si stěžuje, jak je život starosty těžký, únavný a málo ohodnocený. Domnívám se, že žijeme v době, kdy máme velké možnosti naše obce posouvat dopředu, měnit veřejná prostranství, vnášet do nich architektonické a krajinné prvky, které je pozvedají. 👨‍🌾🌳🌹🌷🏡Utvářet velmi jednoduchou podporou společenský a spolkový život. Když se setkávám se svými předchůdci, často se shodneme, že žádný z nich neměl takové možnosti zejména finanční jako dnes. Naše obec neměla nikdy ve své historii tak vysoký rozpočet a velkou úspěšnost získávání podpory z dotačních titulů. 👍💶

 
Jako starosta vnímám velmi citlivě jednu velkou výhodu, dostal jsem důvěru občanů společně se zastupitelstvem nejenom vést obec, ale ovlivňovat její život a vzhled. To je věc, kterou máme jenom my starostové. Když máte v obci místo, které je nevzhledné a plné odpadu, vydáte příkaz a vaši pracovníci jej vyčistí, upraví a změna se dostaví okamžitě. 🌳🌳🌹🌳🌳🌷Takovou možnost nemá žádný jiný politik na vyšších příčkách. Tak rychle nefunguje nic jiného. A to je věc, které si opravdu vážím. 👏👏
Samozřejmě musí být starosta zvyklý a stále připravený na kritiku. S tím ale musí počítat, vždyť nic jiného nemůže čekat. Vždy se najde někdo, kdo by daný problém vyřešil lépe. Uvedu jednoduchý příklad. Naplánujete opravu místní komunikace v jedné z ulic. 🛣První reakce je velice kladná. Konečně budeme mít novou cestu, řeknou vám občané žijící v dané ulici. Pak přistoupíte ke shánění financí na realizaci. To zabere při troše štěstí tak rok práce. Když se to podaří, máte radost a občané také. Pak ale následuje samotná realizace, a to už není tak růžové. Ti samí občané, kteří měli radost, vám začnou telefonovat,☎️ že se nemohou dostat domů, práce dlouho trvají, omezujeme je v jejich běžném fungování, stavební firma nepracuje tak jak má,🏗 dělníci jsou opření o lopatu👨‍🌾, co jste si to najali a tak dále. Nikdo se nezeptá, kdy je termín dokončení, že naší povinností není kontrolovat jednotlivé dělníky, jestli pracují nebo ne. Firma má termín a to je pro starostu směrodatné. Pak přijde kýžený okamžik. Je položen finální asfaltový koberec a vy se po vychladnutí povrchu poprvé projdete po nové silnici. Provází vás krásný pocit a radost z dobře provedené práce. Ovšem do okamžiku, než si všimnete že uprostřed ulice už na vás netrpělivě čeká jeden z místních, který okamžitě vytkne vše, co je špatně a co se mělo udělat jinak. Takže kolik to bylo, pět minut radosti?⏰ Ale pak dojdete až na konec a někdy se stane, že tam čeká jiný soused a ten jednoduše řekne děkuji. To je to pravé pohlazení po duši. Stačí jeden člověk ze sta, kterému jste udělali radost a celá akce měla smysl. Mezi těmi devadesáti devíti nejsou jen nespokojení občané😕☹️😤😱🙄, ale i takoví, kteří to berou automaticky, nebo se nevyjadřují a jsou spokojeni či nespokojeni😶😐. Takový je prostě život starosty. Většinou nás oslovují lidé, kteří mají nějaký problém nebo jsou nespokojeni. Ti spokojení nemají potřebu hledat cestu na obecní úřad. A zde vidím zásadní okamžik. Vždy se snažím s každým, kdo přijde, hledat řešení daného problému. Nemám rád větu „To nejde.“ Většinou se nějaké řešení najde a posune vás dál.
Starostu prostě v obci máme od toho, aby řešil problémy a s tím musí každý z nás, kdo zastáváme tento post počítat. Užívám si krátkých okamžiků, kdy se něco podaří, nebo dostaneme zprávu, že jsme obdrželi pěknou dotaci na akci, kterou plánujeme už dlouho realizovat a tím získávám energii na řešení mnoha starostí, které nás každý den provázejí.👏🤝

 

Martin Žabčík
Starosta obce Ratiboř

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Jiří Balát a Štěpán Janíček